Z dějin farmacie

Pražská farmaceutická škola a její osobnosti v proměnách lékárenského (farmaceutického) vysokoškolského vzdělávání

J. Květina, V. Rusek

 

ZÁMĚR

Stručně zrekapitulovat procesy ve vývoji vzdělávání farmaceutů v rámci pražské univerzity od etap, které jsou písemně dokumentovatelné, a shrnout význam těch univerzitních osobností, které stály na počátku snah o novodobější reformy farmaceutického vysokoškolského studia.

 

ÚVOD

Vývoj oboru, spojeného výhradně s tvorbou léčivých látek, je podobně jako jiné přírodovědné disciplíny spjat s rozvojem exaktního poznávání a s vývojem technologií. Ve středoevropském pojetí se principy léčení lékem postupně posouvaly od empirického  tradicionizmu a od poplatnosti středověkým církevním dogmatům směrem k reprodukovatelnému zkoumání a k mezivědním návaznostem. Následkem těchto evolučních posunů se měnilo (byť s určitým zpožděním) i spektrum lékárenských činností. Na jejich organizování měla v českých oblastech rozhodující význam ještě v prvé polovině 20. století tzv. lékárenská grémia (určitá paralela středověkých řemeslnických cechů). V jejich kompetenci bylo schvalování erudiční přípravy lékárníků, rozhodování o síti lékáren a jejich kontrolování. S rozvojem nových zdrojů léčebně využitelných látek a s odhalováním mechanizmů jejich biologické účinnosti se rozšiřovaly mezioborové vazby nejen v lékových bádáních, ale i v realizacích lékových výrob a v exaktnosti farmakoterapie. Docházelo tak k přerodu mnohasetleté monopolní tradice manufakturní přípravy léků v lékárně. V souvislosti s tím se postupně vytrácel význam výsadního oborového postavení lékárenských grémií a narůstala potřeba úprav v přípravě lékově směrovaných odborníků. V tuzemském regionu tyto tendence kulminovaly ve třicátých letech meziválečného období. Celorepublikový monopol (včetně Slovenska) nad farmaceutickým vzděláváním měla sice pražská Karlova univerzita, v jeho náplni však přetrvával prakticistický systém, převzatý z předcházejících etap, etablovaných v 19. století v rámci habsburské monarchie. Farmaceutický adept absolvoval po maturitě nejméně dvouletou praxi v lékárně jako „sustentant“, pak složil „tirocinální zkoušku“ před komisí regionálního lékárenského grémia a na jejím základě byl přijat k univerzitnímu studiu, rozloženému mezi fakultami lékařskou a filozofickou (později přírodovědeckou). Několik farmaceutických osobností z učitelského sboru těchto fakult začalo od poloviny třicátých let minulého století vytvářet podmínky pro zásadní změny ve farmaceutickém vzdělávání tak, aby se dostalo do souladu s mezinárodními trendy a aby bylo srovnatelné s jinými přírodovědnými studijními obory (titul magistr byl udělován pouze absolventům farmacie jako výraz neplnohodnotného vysokoškolského studia na rozdíl od titulů doktor anebo inženýr u ostatních absolventů univerzit a technik). Zavedení navrhovaných úprav farmaceutického studijního „curricula“ bylo opakovaně odkládáno mimo jiné díky retardujícímu úsilí lékárenských grémií, která v reformě oprávněně viděla oslabení svých stavovských privilegií. Více než tříleté polemiky ukončila německá okupace a následné uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Během šestileté okupační éry se nahromadilo tolik adeptů vysokoškolského studia (tedy i farmaceutických sustentantů), že v těsně poválečném období při obnovování českých vysokých škol byly jakékoliv studijní úpravy mimo reálné možnosti. Představy předválečných reformních farmaceutických autorů došly tak k naplnění až farmaceutickou studijní reformou, zavedenou od 1. září 1948. Její podstatou bylo čtyřleté (od roku 1953 pětileté) univerzitní farmaceutické studium bez předchozí pomaturitní lékárenské praxe. 

K útržkům těchto historizujících podkladů se jeden z autorů této stati dostal v rámci osobních kontaktů s některými ze zainteresovaných osobností (např. s profesory Křepelkou, Tomíčkem, Škramovským, Skarnitzlem) a s jimi blízkými vrstevníky (např. s Křepelkovou dcerou PhMr. Jindrou Křepelkovou-Golovou, s Tomíčkovými příbuznými, se Škramovského přítelem toxikologem prof. MUDr. Jaroslavem Teisingerem, se Skarnitzlovou ženou a jeho žákem, někdejším ministrem zdravotnictví RNDr. PhMr. Vladislavem Vlčkem, a i s prvními oficiálními direktory poválečné pražské univerzitní farmacie s prof. MUDr. Františkem Karáskem a prof. MUDr. Helenou Raškovou.  

 

UZLOVÉ BODY VE VÝVOJI VZTAHŮ ČESKÉHO LÉKÁRENSTVÍ (POZDĚJI FARMACIE) A PRAŽSKÉ UNIVERZITY

- od 16. století je datován dohled univerzity nad pražskými lékárníky a nad činnostmi jejich lékáren (aprobace rektorem, přísaha, zápis do univerzitní matriky), v mimopražských oblastech byly aprobace a kontrola lékáren podle univerzitního vzoru v kompetenci městských rad

- od 1651 byla lékárnická provizorská zkouška (znalosti o léčivých materiích a jejich zpracování) uvedena ve Statutu pražské lékařské fakulty a byla potvrzována absolventským pergamenem „magister artis pharmaceuticae“ (platnost pro celé České království podle restriktu Ferdinanda III.)

- 1752 byly povinné lékárnické magisterské zkoušky rozšířeny na celé území rakouské monarchie (Tereziánský zdravotnický řád) a v tomto smyslu byla potvrzena pravomoc pražské univerzity pro českou oblast

- 1804 bylo uzákoněno regulární univerzitní farmaceutické studium: osm let lékárenské předuniverzitní praxe ukončené tirocinální zkouškou (pod dohledem regionálních lékárenských grémií) a návazný jeden rok studia na lékařské fakultě (mineralogie, zoologie, botanika, chemie)

- 1834 došlo k úpravě studijního řádu: prodloužení návazného univerzitního studia na lékařské fakultě na dva roky

- 1854 byla zkrácena předuniverzitní praxe na tři roky a absolvované předměty návazného studia byly rozděleny mezi lékařskou a filozofickou fakultu

- 1920 byla zkrácena pomaturitní praxe na dva roky a návazné studium bylo rozděleno mezi lékařskou fakultou (farmakognózie) a přírodovědeckou fakultou (botanické a chemické disciplíny)

- 1936 nastartovaly snahy po zrovnoprávnění studia farmacie (nikoliv pouhého lékárenství) s ostatními vysokoškolskými studijními obory

- 1948 bylo uzákoněno čtyřleté (od 1953 pětileté) studium farmacie (rozšířené o medicínsko-farmakologické disciplíny) bez předchozí pomaturitní praxe  

- 1952 politickým rozhodnutím (přes nesouhlas farmaceutických kompetentních činitelů) bylo zrušeno farmaceutické studium na Karlově univerzitě

- poznámka mimo popisovanou posloupnost vztahů pražské univerzity a farmacie: v roce 1958 bylo podobnou politickou direktivou zrušeno i farmaceutické studium na brněnské Masarykově univerzitě

- 1969 vznikla Farmaceutická fakulta v Hradci Králové jakou součást Univerzity Karlovy

- 1974 bylo zavedeno diferencované farmaceutické studium: farmacie všeobecná, klinická, technologická

- 1992 v rámci evropských globalizací bylo studium vráceno k unifikovanému jednooborovému systému 

 

REPREZENTANTI PRAŽSKÉHO UNIVERZITNÍHO FARMACEUTICKÉHO ŠKOLSTVÍ V OBDOBÍ SNAH O JEHO VYROVNÁNÍ S OSTATNÍMI VYSKOŠKOLSKÝMI OBORY (meziválečná léta 20. století)

REPREZENTANTI CHEMICKÝCH DISCIPLÍN (výchozí chemickou školou byl prof. Dr. Bohuslav Brauner (1855–1935), blízký spolupracovník D. I. Mendělejeva; pro chemickou soustavu prvků např. zpracoval skupinu vzácných prvků a navrhl, aby za základ srovnávacích atomových vah byl vzat kyslík s hodnotou 16):

 

Prof. PhDr. PhMr. Jan Stanislav Štěrba - Böhm (9. 11. 1874 – 1. 1. 1938)

Vědeckou kariéru začal na pařížské Sorbonně u prof. Henri Moissana (1852–1907; pozdějšího nositele Nobelovy ceny) na sloučeninách ceru, na pražské univerzitě byl žákem a pokračovatelem prof. Augusta Bělohoubka (1847–1908) ve Farmaceuticko-chemickém ústavu, který spolupracoval s ústavem prof. Braunera na chemii vzácných prvků.  Společně s prof. Bělohoubkem přeložili na konci 19. století rakouský lékopis z latiny do češtiny. Byl iniciátorem a od roku 1925 vedoucím Komise pro přípravu Československého lékopisu (rukopis byl ukončen v roce 1937, jeho vydání zdržela německá okupace až do poválečného období). Mezi žáky prof. Štěrby-Böhma patřili např. pražští chemičtí pokračovatelé prof. Oldřich Tomíček a prof. Stanislav Škramovský anebo doc. Bohuslav Melichar (1909–1999), tvůrce poválečné brněnské farmaceuticko-chemické školy v letech 1945–1958.

 

Prof. PhDr. PhMr. František Plzák (10. 12. 1877 – 4. 5. 1944)

Vyšel ze spoluprací s pražským organickým chemikem prof. B. Raýmanem (1852–1910) při izolování řady rostlinných alkaloidů (jejich farmakologii zkoumal Purkyňův žák a jeden ze zakladatelů české farmakologie prof. Karel Chodounský, 1843–1931). V roce 1910 převzal vedení Ústavu pro organickou chemii a byl jeho zásadním budovatelem v pražském areálu Na Slupi. Řešil např. chemii bezdusíkatých a dusíkatých organických látek, inverzi sacharózy vyvolanou kovy, cukerné složky cyklamínů a jejich štěpení. Jako vědecký poradce zasahoval i do produkce Semtínské továrny třaskavin. Zasloužil se o vznik Československé lékárnické společnosti.

 

Prof. PhDr. PhMr. Jindřich Křepelka (30. 6. 1890 – 30. 10. 1964)

Začínal na asistentském postu u prof. Braunera. Během dvouletého pobytu u prof. Richardse na americké Harvardově univerzitě se specializoval na chemii anorganických sloučenin. V roce 1925 byl v rámci diferenciace Braunerova chemického ústavu postaven do čela nově vzniklého Ústavu pro chemii anorganickou a soudní. Navázal na Braunerovu problematiku stanovení atomových vah prvků (např. telur, jod). Byl tvůrcem a realizátorem systému soudně lékařských analýz (až do převzetí forenzní chemie Lékařskou fakultou).

 

Prof. PhDr. PhMr. Oldřich Tomíček, člen korespondent ČSAV (10. 10. 1891 – 21. 10. 1953)

Vyšel z rodinné lékárenské tradice (jeho otec působil po nějakou dobu v laboratořích prof. Braunera), výzkumnou kariéru zahájil u prof. Brunnera na innsbrucké univerzitě syntézou indolových sloučenin a pokračoval v ní v pražském ústavu prof. Štěrby-Böhma. K analyticko-chemické specializaci se dostal během dvouletého pobytu na univerzitě v Utrechtu u prof. N. Schoorla. V roce 1930 byl pověřen vytvořením pražského Ústavu pro analytickou chemii, v jehož čele stál do konce svého života. Byl tvůrcem škály průkopnických analytických technik, např. potenciometrických titrací, polarografických aplikací, mezilátkových volumetrických stanovení, a stanovování prvků v biologických substrátech. Ve farmaceutickém terénu proslul jako dlouholetý redaktor obnoveného Časopisu českého lékárnictva a po prof. Plzákovi jako předseda České lékárnické společnosti.

 

Prof. RNDr. PhMr. Stanislav Škramovský, DrSc. (24. 11. 1901 – 18. 8. 1983)

Vyšel ze školy prof. Štěrby-Böhma, kde se věnoval termálním rozkladům komplexních oxalátů. Později – jako asistent na Ústavu pro chemii farmaceutickou a aplikovanou – rozpracovával termální metodologie až na úroveň automatického měření váhových změn během ohřívání váženého vzorku (pod názvem statmografie se stala inspirací pro řadu diferenciačních technologických postupů).  V těsně poválečném období se stal tvůrcem Chemického ústavu na nově vzniklé Lékařské fakultě UK v Hradci Králové. V roce 1952 převzal vedení Ústavu anorganické chemie na Přírodovědecké fakultě po prof. Křepelkovi. Od vzniku Československé lékopisné komise byl předsedou její chemické sekce a od roku 1971 (po skonu prof. Skarnitzla) se stal předsedou celé Komise.

 

REPREZENTANT FARMAKOGNÓZIE:

Prof. PhDr. PhMr. Eduard Skarnitzl (22. 5. 1894 – 1. 9. 1970)

Byl a je uznávaným tvůrcem tuzemské farmakognózie jako diferencované disciplíny (původně – od roku 1881 – byla farmakognózie součástí Farmakologického ústavu a byla tradována farmakology, ke změně došlo až po 1. světové válce, když přednosta českého Farmakologického a farmakognostického ústavu prof. MUDr. Kamil Lhoták svěřil vedení farmakognostického oddělení farmaceutovi E. Skarnitzlovi). Skarnitzlova škola se zaměřila především na analýzu a kontrolu drog z botanických matérií (spolupracoval s Botanickým ústavem pražské Přírodovědecké fakulty, vedeným prof. Bohumilem Němcem, 1873–1966). Univerzitní farmakognózii vedl a přednášel až do zrušení pražského farmaceutického studia v roce 1952. Souběžně byl od roku 1919 jedním z tvůrců Ústavu pro zkoumání léčiv jako součásti Státního zdravotního ústavu a v roce 1952 iniciátorem vzniku samostatného Státního ústavu pro kontrolu léčiv, kterému řediteloval až do svého penzionování v roce 1959.  Od r. 1953 až do své smrti byl předsedou Československé lékopisné komise.

 

ZÁVĚR

Rekapitulací několika uzlových bodů ve vývoji českého regionálního farmaceutického vzdělávání a shrnutím „curricula“ několika osobností, které iniciovaly jednu ze zásadních přeměn farmaceutické erudiční přípravy, se autoři pokusili vytvořit odrazový můstek pro budoucí historizující farmaceutické nadšence, budou-li někdy ve futuru  posuzovat vztahy mezi farmaceutickým terénem a univerzitními aktivitami v etapách od existence královéhradecké Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy (vzniklé v roce 1969) a brněnské Farmaceutické fakulty Veterinární a farmaceutické univerzity (vzniklé v roce 1991).